Jak jste na tom se skoky do neznáma? Skáčete nebo raději kráčíte po známých vyšlapaných cestičkách? A pokud skáčete, jak moc se dopředu rozmýšlíte? Já jsem druh homo sapiens, kterého by bylo možné zařadit do poddruhu nazvaného bez rozumu. Jednám impulsivně. A když něco chci, tak to udělám. Skočím. Hned.

Skokan bezrozmyslový

Když opomenu skoky do různých vztahů, kde zatím vítězí skok do manželství a ven z něj, tak skáču i do zajímavých příležitostí. Třeba těch pracovních. Občas si natluču, občas se to víc než vyplatí. Vždycky mě to ale posune. Poučí. Zocelí. Řekla bych ale, že zatím jednoznačně vede skok z rodné Prahy do malé vesnice uprostřed křivoklátských lesů. Byl totiž jeden z těch nejhlubších.

Břicho roste a garsonka nestačí

Zjistili jsme, že čekáme rodinu. Jak překvapivé bylo dozvědět se, že v sobě nosím hned dvě mimina najednou! Po mnoha mých přesunech v rámci Prahy, kdy jsem k životu vystřídala místa jako jsou Počernice, Satalice, Nový Svět, Holešovice, Letná a Palmovka, jsme byli toho času ve Vršovicích. V garsonce. Rozměry dvojčecího kočáru byly větší než velikost vstupních dveří do domu. A parkovat ho přidělaný řetězem k pouliční lampě pod našimi okny se nám moc nechtělo. Rozhodli jsme se, že si najdeme nové bydlení pro rodinu. A rozhodli jsme se rovnou, že byt už nechceme.

Hacienda s komplet vybavením po mrtvém

Pocházím z východní části Prahy. Znám to tam. Mám tam rodiče. Kamarády. Milovaná místa. Známá místa. I ta výletní směrem pryč z Prahy. Muži se tam ale nelíbí. Je z Krušných hor a do krajiny bez kopců se mu nechtělo. Navíc mi tvrdil, že je tam málo zatáček na projížďky motorkou. Tak jsme zapíchli prst do mapy na místo, které ještě nebylo tak daleko od Prahy a navíc slibovalo kopcovitou krajinu (a taky hodně zákrut). Mojí podmínkou byly lesy. Udělali jsme si výlet a už to bylo. Věděli, jsme, kde hledat. Nebudu popisovat všechny peripetie, které nás během hledání potkaly. Zmíním jen jednu z nich, kdy jsme už měli zaplacenou zálohu na domek a rozmyšlený projekt rekonstrukce. A kdy nám prodejce zálohu nečekaně vrátil s tím, že dům udal někomu jinému za víc. Nakonec jsme našli naši haciendu. Na prohlídku nás vzala současná sousedka, protože makléřka byla z Moravy a osobně jsme ji viděli až při předání domu. Nejspíš naše štěstí. Šli jsme si za ním. Hned po nastěhování jsme do domu přivezli šamana, který ho vyčistil od negativních energií. My jsme ho zas komplet vyčistili od vybavení po předchozím majiteli, který to už před odchodem ze světa nestihl. Já byla v sedmém měsíci a taky v nebi. Ani jsem nestihla přibírat. Kondici jsem měla takovou, že jsem ještě den před porodem lezla na místní kopce. Což se po narození dvojčat více než hodilo.

Jsme v karanténě už tři roky

Mnoho lidí snáší současnou koronténu ne úplně dobře. Mluví o tom, jak je to pro ně převratná doba, obrovská změna. A co my na to? Nooo, my jsme vlastně v karanténě už přes tři roky. Od doby, kdy jsme se odsunuli z Prahy. Ze dne na den jsme se ocitli na úplně neznámém místě, kde jsme nic a nikoho neznali a ani neměli moc příležitostí (rozumějte času) se seznámit. Bez podpory a pomoci kohokoliv. Muž do práce dlouho dojížděl a já byla na dvojčata doma sama (a navíc jsem nepřestala pracovat). Stoletá hacienda se zahradou k tomu (a taky hypotékou). Zvykli jsme si spoléhat se jenom na sebe (v horečce i střevní chřipce, kdy vám děti visí na krku a klienti na telefonu a vy nemáte nikoho, kdo by vám ty děti, byť jen na pár minut, pohlídal). My dva. Já a můj muž František. A jde to! Hluboký skok. Zkouška vztahu. Síly osobností… Nebylo to jednoduché. Ba naopak. Ne každý okamžik byl zalitý růžovou barvou a chutnal jahodově. Své jsme si prožili oba dva. Každý sám i dohromady. Ale… vyplavali jsme na světlo. Spolu. V lásce.